V lese, daleko od lidí, žije malá společnost drobných tvorů s bledou tváří a velkýma černýma očima. Lidé je nikdy neviděli, tak hluboko do stínu hvozdu se nikdy nevydávají. Jsou tam sami, žijí pouze s divokou lesní zvěří, starají se o ni. Žijí v harmonii, šťastně a s čistým, hlubokým klidem v duši. Máme jim závidět? Můžeme snad? My přece máme všechno, nebo ne?
Nebo nám snad něco chybí? Čas? Zdraví? Fantasie...?
Všude bylo úplné bílo. Zuřila vánice, nebylo slyšet jediné slovo. Nebylo vidět. Jen zima, zima, zima... Nehostinná pláň nenaskytla jediné místečko, kde by byl klid, žádné závětří. Nic se neozývalo, jen vytvalé svištění prudké severské vánice.