Edeaz – zkáza na obzoru:

Všude bylo úplné bílo. Zuřila vánice, nebylo slyšet jediné slovo. Nebylo vidět. Jen zima, zima, zima... Nehostinná pláň nenaskytla jediné místečko, kde by byl klid, žádné závětří. Nic se neozývalo, jen vytvalé svištění prudké severské vánice.

Objevila se černá, naprosto nerozeznatelná masa čehosi velkého. Obrovský medvěd vytrvale běžel přímo skrze bílou sněhovou clonu, hlavu měl trochu skloněnou, oči skoro zavřené. Věděl dobře co dělá. Neudělal by jediný chybný krok. Kdyby ho totiž udělal, mohl by tady zůstat jako hromádka neštěstí sedět až do soudného dne v nějaké jámě. Bylo jich všude spousta. Přes padající sníh nebyly vidět, medvěd ale oči nepotřeboval. Čenich měl téměř u země a nedbaje sněhových vloček, které se mu dostávaly málem až do plic, sledoval jakousi stopu. I přes sníh vycítil stezku, po které putoval už mnohokrát.

Náhle se před ním objevilo jakési obrovské stavení, ve sněhu prakticky neviditelné. Prudce zabrzdil a zamířil přímo k bráně. Pravou přední tlapou zabušil a chvilku počkal. Brána se začala pomalu otevírat. Čtyři medvědi do ní strkali a zápasili s větrem, který vál přesně na opačnou stranu, než by potřebovali. Medvěd rozvážně vstoupil, medvědi nechali bránu, aby se ve větru zabouchla a uctivě mu vzdali hold pokynutím hlavou. On si jich nevšímal. Rozhlédl se po mohutné chodbě, ve které se ocitl, setřepal ze sebe sníh, až se zase zablyštěly jeho černé chlupy a zvolna vyšel. Bez povšimnutí minul několikatery dveře i pár medvědů, které minul a zastavil se až úplně na konci chodby před vstupem do síně. Byly tam vysoké dveře s obloukem, už je dobře znal, vždycky před nima čekal uctivou dobu, než mu bylo povoleno vstoupit. Dnes ale čekat nemusel. Dveře se naprosto bez jediného zvuku otevřely a jemu se naskytl pohled na nádhernou síň.

"Čekal jsem tě," ozvalo se z rohu místnosti. Na sametové dece tam ležel medvěd, byl celý bílý, jen oči mu modře zářily, jako kdyby dokázaly zjistit všechno, co se děje v jeho okolí. To on vážným hlasem promluvil a vstal. Vyšel návštěvníkovi vstříc.

Medvěd se velmi slabě poklonil. "Nesu Vám zprávy, Vaše veličenstvo."

"To mi samozřejmě došlo Samueli," chladně odpověděl král a lehce se usmál.

"Jinak by ses tady neobjevil." Došel až k němu a také ho pozdravil lehkým pokývnutím.

Medvěd se vztekle zachvěl. Král si nikdy nemohl odpustit nějakou narážku. Společně došli až doprostřed místnosti a tam se posadili na kauluše - něco jako sedačky, jen v medvědím měřítku. Byli tak rozdílní... Jako kdyby nestačilo, že jeden je bílý a druhý černý, příroda jim nadělila i úplně rozdílné myšlenky.

Samuel chvíli mlčel, ale potom se rozhodl konečně mluvit. "Nesu Vám špatné zprávy." Král kývl hlavou a dál poslouchal. "Edda Nám vyhlásil válku."

Král sebou trhnul, rozšířily se mu zorničky. Promluvil ale zcela klidně a ve vší vážnosti. "Elfové... To jsou parchanti." Chvilku se zamyslel, nebylo slyšet nic, než svištění vánice někde nad jejich hlavami. "Komu Nám?"

"Všem medvědům. Ne jednomu království. Všem, bez rozdílu."

"To není možné!" král se zvedl a rozhněvaně začal přecházet po místnosti. Samuel jen klidně přihlížel. "Proč vyhlásí válku všem? Děláme jim snad My něco???"

"To ne, Vaše veličenstvo... Jsou naštvaní na Lirkany, ale medvědy už dávno hodili do jednoho pytle."

"Jsou to parchanti. Nějací Lirkané nás fakt nezajímají! Máme svých starostí dost."

"Nikdo to Eddovi nevysvětlí. Jakmile se někdo u nich objeví, zabijí ho. A to dost... nechutným způsobem."

"Elfové jsou zlo, zlo, zlo!!! Jsou to parchanti!" ulevil si král. "Já s nimi bojovat nechci. Válka je zlo."

Samuel pozvedl oči kamsi ke stropu. "Budeme se proti nim muset spojit. Jinak nás pobíjí. Jednoho po druhém..."

"Spojit?!? Já a spojit? S Lirkany? Ergejci? Vámi???" vztekle se otočil na Samuela.

"Naše spory musí jít teď stranou. Jsem tady jako posel, takže si zase nepůjdeme po krku."

"Kdybych tě teď zabil, měl bych dvě království naráz," král udělal dva nemálo nebezpečné kroky směrem k Samuelovi.

"Zabít bys mě nedokázal. A i kdyby se ti to podařilo, tak by tě vyhnali, protože bys byl považován za největšího sraba z medvědů."

Král si sedl a nevraživě se na něj zadíval. "Chodíš sem jen proto, že mě chceš vyprovokovat. Jindy se Král nikdy nevydává za posla."

Samuel se varovně vztyčil. "Naše spory jdou teď stranou. Mluvím k tobě ne jako posel, ale jako král Gerojska. A ty, králi Edeadu, mě budeš dobře poslouchat."

Král se také narovnal, aby dal najevo vážnost své osoby, ale nic nenamítal.

Pokračoval tedy Samuel: "Máme elfy na krku a ať chceme, nebo ne, musíme na čas uzavřít příměří, protože jinak všichni zdechnem. Nabízím Vám příměří jménem celého Gerojska."

"Přijímám tedy." Lehce se dotkli obrovskými tlapami. "Nech mi zatím den na to, abych si všechno promyslel. Můžeš se ubytovat v paláci."

"Není moc co promýšlet," řekl Samuel a vstal. "Ale jestli na tom trváš, tak ho máš mít. Zítra v tuto dobu tady budu čekat."

Král lehce pokývl a Samuel bez rozloučení opustil síň.

Vytvořila: danae / černá kočka, za mluvící a všeho schopné medvědy děkuji Philipovi Pulmannovi.