V lese, daleko od lidí, žije malá společnost drobných tvorů s bledou tváří a velkýma černýma očima. Lidé je nikdy neviděli, tak hluboko do stínu hvozdu se nikdy nevydávají. Jsou tam sami, žijí pouze s divokou lesní zvěří, starají se o ni. Žijí v harmonii, šťastně a s čistým, hlubokým klidem v duši. Máme jim závidět? Můžeme snad? My přece máme všechno, nebo ne?

Nebo nám snad něco chybí? Čas? Zdraví? Fantasie...?

moira: Ta tvá moudra mi chyběla..
Já jsem spíše introvent a samotář, proto si snažím nacházet přátele mezi těmi veselejšími a ukecanějšími - blábolí a melou a já můžu jen přikyvovat a usmívat se. Většinou tak naše rozhovory vypadají - jsem dobrý posluchač. Ale o tom tvá povídka není - tedy alespoň ne úplně, pokud jsem to dobře pochopila. Je to o tom, že lidé jsou někdy tak sebestřední, že nevidí, co před sebou mají, že?
Povedlo se ti to..