"Vidím, že ses mým prvním vyprávěním poučil, poutníku, Pozoroval jsem tě včera, když jsi sbíral s dvojčaty borůvky, a udělalo mi dobře u srdce, když jsem viděl, jak se obezřetně rozhlížíš. Prohlédl sis okolí, pokochal se jeho krásou, představil si hloubku Času, ve které celý Svět okolo tebe vznikal. Jsi mi dobrým žákem a proto jsem rád, že ses rozodl, nějakou dobu u nás setrvat. Nepřestanu ti vyprávět příběhy skřítků, nemysli si. Je jich stále dost. A dneska jsem pro tebe vybral jeden opravdu speciální."
Němý za branami
Jednou přišel mezi lidi tulák a snažil se jim sdělit důležité poselství. Prochladlý, vyhladovělý mladík byl laskavě přijat, mohl se vyspat, najíst i ohřát u kamen, ale nikde neposlouchali, co jim chtěl říct. Důvod byl prostý. Chlapec nemluvil řečí lidí, kteří mu prostřeli, neznal mravy lidí, kteří mu stlali postel a neuměl se chovat jako lidi, kteří ho v dobré víře pozvali mezi sebe.
Žena, která si večer přisedla k němu na kraj postele, mohla by být jeho matkou. Její tváře byly propadlé, vlasy šedé a oči prázdné. Ale poslouchala, když se jí snažil sdělit svá tíživá tajemství. Celé noci mu nerozuměla, stejně jako ostatní. Ale s časem se ve větách objevila melodie, cizí slova začínala nabývat tvaru a jednotlivé hlásky se sypaly jako drahocené perly, které stačilo pouze sesbírat. Žena se odměnou za svou trpělivost dozvěděla poselství. A nikdy nelitovala.
Když v životě kdokoli z nás potká něco vzácného, většinou to ani nepozná. Jak jsem již pravil včera, skřítci si vyvinuli cit neustále pozorovat a vnímat, aby o nic nepřišli. Stejně tak se ale každý z nich musí v životě naučit mnohem těžší věc - naslouchat a trpělivě vyčkávat. Léta utíkají, ptáci odlétají a přilétají a ten z nás, který čeká, že o to nejlepší, co se může dozvědět, zakopne v běhu po ulici, bude dlouho marně běhat. Tajemství se totiž nevyhlašují rozhlasem.
"Tak si opět řekněte, ať už to nezapomenete: Na světě je hodně němých, kteří se nám snaží něco sdělit. Teď už naštěstí víte, že naslouchání je klíčem k pochopení."