1. Čas na Jelení Říčce

"Vítám tě v mém domě. Přiznávám, je skromný navenek, ale uvnitř nalezneš více než v jakémkoli jiném. Nalezneš zde příběhy, o které bys nikde jinde na cestě nezakopl... A nevědět to, věř mi, by byla obrovská škoda. Tak naslouchej, a za tichého praskání polen v krbu čerpej nové znalosti o jiném světě, pro lidi tak neznámém..."

Na Jelení Říčce

Málokdo ví, vlastně už téměř nikdo neví, že údolíčkem kdesi v horách protéká drobná říčka. Blyštivá voda si hledá cestu mezi kamením, ve vysoké trávě a uprostřed lesů.  Protéká vysokými horami, kam nikdo nechodí, protože by se nevrátil. Valí se stržemi a padá vodopádem, v drobných vlnkách poskakuje mezi kameny. A každá kapička ví, že jednou doteče do kraje, kde se slije s  modrou  oblohou a večer, schovaná mezi hvězdami, uvidí to, co všechno lze vidět na zemi. Vlijí se potoka, do řeky a nakonec snad i do moře. Nic se však už nevyrovná nádheře, kterou uviděly, když s přivřenýma očima pospíchaly v drobném korytě Jelení Říčky.

A skřítě, prodírající se hustým porostem k řece pro vodu, to dobře ví. Nepospíchá. Dívá se kolem sebe. Vdechuje atmosféru lesa a poslouchá šumění říčky před sebou... Voda teče, ale neuteče. Brzy s ní domů příjde. A bude potom trvat dloho, než sem znova přijde. Bude trvat ještě déle, než v trávě opět zahlédne myšku. A nejdelší doba uběhne, než si někdo další uvědomí, jak je tady krásně.

"Vemte si z toho vy, lidi, ponaučení. Pořád někam spěcháte, až postupně zapomínáte, co krásného jste chtěli v životě pocítit."