V lese, daleko od lidí, žije malá společnost drobných tvorů s bledou tváří a velkýma černýma očima. Lidé je nikdy neviděli, tak hluboko do stínu hvozdu se nikdy nevydávají. Jsou tam sami, žijí pouze s divokou lesní zvěří, starají se o ni. Žijí v harmonii, šťastně a s čistým, hlubokým klidem v duši. Máme jim závidět? Můžeme snad? My přece máme všechno, nebo ne?

Nebo nám snad něco chybí? Čas? Zdraví? Fantasie...?

koktejlka: Nádherné... úžasně jemně řečeno, k tomu ta hudba a fakt, že jsem hrozně unavená... Nádherně se to hodí k mé současné situaci, já žasnu a vzdávám ti hold. Je to nádherné. Tahle jedna básnička, ta hudba a celý tenhle blog.