Sierra | Freanes – skřítci z lůna Ykwirú

Slunce bylo již zpola schované za obzozem, celá obloha se na pár krátkých minut zbarvila doruda. Mohutná skála se zaleskla jako naleštěný rubín a pak se pomalu, pomalinku začala uchylovat do večerního šera. Byl to nádherný večer. Jen párkrát za rok se obloze podaří vyčarovat tak nádherné a oslnivé odstíny červené, jen párkrát za rok není pod mrakem. Foukal lehounký větřík, příjemně osvěžoval vzduch po horkém, únavném dni.

Nikdo si toho ale nevšímal, nikdo tam nebyl. Nikdo neležel pod košatým stromem a labužnicky nekouřil, jak by to nařizovaly zákony romantického večera. Žádný zamilovaný pár se vášnivě nelíbal u klidného jezírka. Bylo ticho, jen tichounké šustění stromů se ozývalo odevšad. Není to žádná rajská zahrada, není to park, není to chráněná oblast, není to opuštěný ostrov. Jsme v Ykwirú, v jeho samotném lůně. V místech, kam se jen málo bytostí vydá... Kdo se již pokusil, nikdy se nevrátil. Kolují různé povídačky o upírech, vlkodlacích, ba i dracích a jiných potvorách, kteří ubohé pocestné trhají na malé kousky. Všichni se bojí, zmanipulováni sami sebou. Ve skutečnosti tady nežijí žádné nestvůry. Je tady krásně... Všichni příchozí byli vtáhnuti nádhernou krajinou a přívětivostí zdejších obyvatel natolik, že se již nechtěli vrátit. Byli navždy odvedeni z jejich dřívějšího života na základě vlastní svobodné volby.

Na úpatí skály se rýsoval obrys čehosi netvarého a černého. Byla tam obrovská díra v tvrdém kameni, zakrytá jen řídkým keřem. Každý, kdo by se tady objevil, musel by tento otvor hned vidět. Byl to záměr. Proč by měli pocestní, ti kteří ještě neznají tuto krajinu, bloudit po okolí a nikdy se nedostat nikam dál? Proč by nemohli objevit vchod? Zdejší obyvatelé neměli důvod uzavírat se před světem. Jen svět se uzavíral před nimi.

Z díry vykoukla malá nazelenalá bytůstka a pozorně se rozhlédla. Skřítek. Musel přivřít černá očka navyklá podzemnímu šeru a svitu pochodní před posledními zbytky sluneční záře. Chvilku slepě mžoural před sebe a potom konečně vyšel z černé díry. Za jeho zády byly slyšet pištivé hlasy dalších skřítků, kteří se patrně chystali na malou procházku v tuto přívětivou večerní hodinu dnešního dne.

Jakmile se první z nich, průzkumník teploty a míry světla, vyhrabal ven, následoval ho i početný dav dalších skřítků. Nastavovali své bledé, zelené tvářičky lehkému větříku a posledním zbytkům slunečního světla, které se odráželo od skály. Všichni byli malí, jen jako lidské děti, byli štíhlí a ohební, chodili jako nevinnost sama. Nikdo by z nich nevycítil žádnou fyzickou sílu. Jako kdyby byli jen drobným přeludem, který za chvilku zmizí... Jejich spokojené obličejíčky a ladná chůze byly ale dostatečným důkazem, že tam opravdu jsou. Skřítci...

napsala: danae / černá kočka